Nejsem historik. Jsem člověk, který pracoval s penězi a s lidmi, kteří si je vydělali, utratili, nebo o ně přišli vlastní vinou. Jindy však i vinou systému. A právě proto mě tohle téma fascinuje. Protože dějiny Česka nejsou jen učebnicový příběh o válkách a politice. Jsou to dějiny systematického ničení bohatství. Rána za ranou, desetiletí za desetiletím.
Pochopte, odkud přicházíme, a možná lépe pochopíte, proč je pro vás budování vlastního majetku dnes důležitější než kdy dřív.
Zlaté časy
V letech 1920 až 1935 patřilo Československo mezi devátou nejbohatší a desátou průmyslově nejvyspělejší zemi světa. Ne na papíře, ale doopravdy. Zdědili jsme po Rakousko-Uhersku 70–80 % jeho průmyslové kapacity. Čechy a Morava byly průmyslovým srdcem celého impéria.
Škoda Plzeň. Baťa. Thonet. Nehera. Zbrojovka Brno. To nebyla lokální řemesla, byly to globální značky. Baťa exportoval boty do celého světa, Škoda vyráběla těžké stroje, které šly do desítek zemí. Československá koruna byla v roce 1922 stabilizovaná a stala se jednou z nejstabilnějších měn kontinentu.
Tohle je výchozí bod. Zapamatujte si ho.
Rána první – Mnichov 1938
Září 1938. Británie a Francie obětují Hitlerovi naši ekonomiku bez jediného výstřelu. O nás bez nás a Výsledek?
- 66 % zásob uhlí — pryč.
- 80 % textilního průmyslu — pryč.
- 70 % železné rudy — pryč.
- 70 % energetické kapacity — pryč.
Nemovitý majetek v hodnotě desítek miliard tehdejších korun zůstal v obsazených Sudetech. Během pár týdnů přišla jedna z nejsilnějších středoevropských ekonomik o svůj základ.
Rána druhá – Protektorát (1939–1945)
Protektorát Čechy a Morava se stal výrobní halou Třetí říše. Bylo to systematické drancování. Zlaté a devizové rezervy putovaly do Německa. Suroviny, stroje, výrobky a vše, na čem později Nacistické Německo mohlo stavět.
Zajímavost: Škoda Plzeň vyrobila za války více tanků, než všechny britské továrny dohromady. Náš průmysl fungoval výborně, jen ne pro nás. Válečné ztráty se odhadují přes 300 miliard tehdejších korun.
Rána třetí – Odsun Němců (1945–1946)
Vysídlení přibližně 3 milionů Němců znamenalo odchod kvalifikované pracovní síly, která po staletí budovala průmysl v pohraničí. Textilní továrny v Liberci, sklárny v Jablonci, chemičky na Mostecku… Vše bylo zničeno vedením, které neumělo zacházet se složitými technologiemi.
Zkonfiskovaný majetek odhadovaný na 200–300 miliard korun byl z velké části rozkraden nebo zničen při neprofesionální správě. Samotné číslo v tobě asi emoce nevzbuzuje, ale za každou nulou stojí konkrétní továrna, konkrétní know-how a životy zaměstnanců. To vše životem lidí tehdy ještě v Československu otřáslo.
Rána čtvrtá – Únor 1948
Komunistický převrat. Znárodnění 95 % průmyslu, zemědělství i obchodu. Podnikatelská vrstva, což byli ti nejschopnější lidé věděli, jak se buduje a jak se rost. Naneštěstí většina z nich emigrovala, nebo skončila v kriminále.
Centrální plánování nahradilo tržní mechanismy. Výsledek? Chaotická neefektivita. Firmy přestaly reagovat na poptávku. Nebyla potřeba se předhánět, proto firmy přestaly soutěžit. A tam, kde není soutěž, umírá bohatství.
Baťa, Nehera, Thonet. Světové značky tehdejší doby paralyzované státní kontrolou. Místo exportu bot do světa jsme vyráběli, co nám plán nařídil.
Rána pátá – Normalizace (1968–1989)
Pražské jaro ukázalo, že reforma je možná. Sovětské tanky v srpnu 1968 ukázaly, že není. Nebo aspoň ne tehdy. Následovalo dvacet let ekonomické stagnace.
Zatímco Západ procházel počítačovou revolucí a budoval základy toho, co dnes nazýváme znalostní ekonomikou, Československo vyrábělo zastaralé stroje na základě sovětských licencí. V roce 1989 dosahovala produktivita práce v Československu pouhých 30–40 % úrovně západoevropských zemí.
Dvacet ztracených let. Dvacet let, kdy jinde investovali do technologií, vzdělání a inovací. Tento náskok budeme dlouho dohánět.
Rána šestá – Kupónová privatizace (90. léta)
A tady to bolí nejvíc. Protože tohle jsme si udělali sami.
Kupónová privatizace, prezentovaná jako spravedlivé rozdělení majetku, skončila jako učebnicový příklad toho, co se stane, když spustíte obrovský ekonomický experiment bez zkušeností.
Výsledek? Z majetku ve fondech v hodnotě 140 miliard korun v roce 1996 byl přímo ukraden majetek za téměř 50 miliard. A to jsou jen prokázané ztráty. Odhadovaná celková výše se dle různých zdrojů pohybuje ve stovkách miliard.
Zajímavost: do českého jazyka vstoupilo jedno nové slovo, které si díky nám přejal celý svět: tunelování (tunneling).
Kde jsme dnes a proč by vás to mělo zajímat
Z devátého nejbohatšího státu světa v meziválečném období je dnes Česká republika zemí s průměrnou mzdou přibližně 45 000–52 000 korun hrubého. Není to špatné, ale pojďme si to porovnat.
V Rakousku, které bylo ještě v roce 1918 naším partnerem ve stejné monarchii, se průměrná mzda pohybuje kolem 126 000 korun hrubého měsíčně. V Německu kolem 116 000 korun.
Česko vydělává přibližně 1/3 toho, co Rakousko.
Za těmito čísly stojí odlišná schopnost investování a budování mezigeneračního bohatství. Průměrný Rakušan si každý měsíc může odkládat stranou podstatně víc. A to se kumuluje rok za rokem, generaci za generací.
Co z toho plyne pro nás?
Proč vám o tom vyprávím v magazínu o investicích?
Protože tohle je kontext, který formuje vaši finanční realitu. Žijeme v zemi, kde stát historicky prokázal, že majetek umí vzít přes noc a zdravý rozum.
A právě proto má budování vlastního portfolia smysl. Jako akt odpovědnosti vůči sobě a svým dětem, tak případně i akt nedůvěry ke státu.
Historie ukázala, že spoléhat se na stát je sázka na prohraného koně. Kdo to pochopil, investuje. Kdo to nepochopil, čeká.
A čekání je nejdražší věc, kterou si v životě můžete dopřát.
Bylo by Česko dnes srovnatelné se Švýcarskem nebo Rakouskem, nebýt těchto šesti ran? Možná ano. Nechme však historii historií a soustřeďme se na přítomnost, od které se odvíjí naše budoucnost.
